1. G. Rossini - Barbiere di Siviglia - Overture
2. G. Rossini - Barbiere di Siviglia – Aria (Figaro)
3. G. Rossini - Barbiere di Siviglia - Temporale from the 2nd Act
4. W.A. Mozart - Le nozze di Figaro - Aria (Conte)
5. V. Bellini - Norma - Overture
6. G. Donizetti - Favorita - Aria Vien Leonora + cabaletta
7. G. Rossini - Signor Bruschino - Overture
8. V. Bellini - I Puritani - Aria Ah, per sempre
přestávka
9. M. Mussorgsky - Khovanschina - The dawn on the Moscow river
10. P. Tschaikovsky - Onegin - Aria Vy mne pisali
11. A. Borodin - In the steppes of Central Asia
12. S. Rachmaninow - Aleko or A. Borodin - Prince Igor
13. P. Tschaikovsky - Onegin - Polonaise
14. G. Verdi - Don Carlo - Death of Posa
Polský barytonista Mariusz Kwiecien ja známy po celém světě kvůli ztvárnění předních barytonských rolí. Pro svůj hezký hlas, nesmírnou muzikálnost a herecké nadání má příležitosti vystupovat s předními operními společnostmi a symfonickými orchestry v Evropě, Severní americe a Asii.
Pan Kwiecien se často objevuje v Metropolitní opeře, kde v minulách sezónách vystoupil v roli Marcella v La bohemě, Silvia v I pagliacci a Malatesta v novém nastudování Don Pasquale.
Pod takotovkou Jamese Levina zpíval Almaviva ve Figarově svatbě a Guglielma v Cosi fan tutte. S maestrem Levinem spolupracoval na Tanglewood Festivalu, kde zpíval hlavní roli v Donu Giovannim s Bostonským symfonickým orchestrem a v Carnegie Hall se členy Metropolitní opery, kde zpívali Bachovu Kantátu č. 82, Ravelova Dona Quichotta a Brahmsův Liebeslieder Waltzer. Je absolventem Lindemanova programu pro mladé umělce při Metropolitní opeře.
Mariusz Kwiecien je předevšním známý jako Don Giovanni; tuto roli zpíval ve Vídeňské státní opeře, Bilbao Opera House, Houston Grand Opera, San Francisco Opera, Santa Fe Opera, Seattle Opera, v novém nastudováné v opeře ve Varšavě i jinde. Marcella v La bohemě zpíval ve svém debutu v San Francisco Opera, Hraběte Almavivu ve Figarově svatbě v San Diego Opera a Silvia z I pagliacci v Los Angeles Opera. Tutéž roli ztvárnil i v novém nastudování v Lyrické opeře v Chicagu. V létě roku 2007 se poprvé představil jako Escamillo v Carmen.
Evropská kariéra Mariusze Kwieciena započala Belcorem v Elixíru lásky, což byl jeho debut v Paris Opera. V Netherlands Opera a Grand Theatre de Geneve byl Guglielmem v Cosi fan tutte a jeho debutem v La Scale byla role Ottokara v Der Freischuetz. Ve Velké opeře v Moskvě a v Grazu debutoval s titulní rolí v novém nastudování Evžena Oněgina. Zpíval i Enrica v Lucii di Lammermoor v Teatro Municipal in Sao Paulo, atd...
Pan Kwiecien vyhrál prestižní ocenění v několika mezinárodních pěveckých soutěžích včetně Mezinárodní soutěže v Duszniki-Zdroj v roce 1994ů v roce 1996 v soutěži Hans Gabor/Belvedere v Rakousku, Mozarovu cenu a v roce 1998 cenu publika v soutěži Francisco Vinas v Barceloně. V roce 1999 reprezentoval své rodné Polsko na světové soutěži v Cardiffu.
Sezónu 2007-2008 otevíral v Metropolitní opeře jako Enrico v novém nastudování Lucie di Lammermoor. Téhož roku podnikl turné po Spojených státech. Zpíval Brahmsovo Německé requiem s Atlanta Symphony pod taktovkou Roberta Spano; nahrávka z tohoto koncertu vyjde na CD. Ve stejném díle vystoupil i s Rotterdamskou filharmonií pod taktovkou Valerie Gergieva na jeho posledním koncertu v roli hudebního ředitele tohoto orchestru. Mariusz Kwiecien se vrátil do Royal Opera House v Covent Garden ve svém debutu coby Germont v La traviatě. Do Lyrické opery v Chicagu se vrátil s hlavní rolí v Evženu Oněginovi a do opery v Seattlu rovněž s debutem, tentokrát jako Riccardo v I puritani. Sezónu zakončil v Santa Fe Opera jako Hrabě Almaviva v novém nastudování Figarovy svatby.
Łukasz Borowicz se narodil v roce 1977 ve Varšavě, kde studoval pod vedením Antoni Wita, Ivana Fischera a Kazimierz Korda.
Łukasz Borowicz dirigoval vyjímečné orchestry jako jsou Bamberg Symphony Orchestra, Ruská národní filharmonie, Dánský rozhlasový symfonický orchestr, Běloruská národní filharmonie, Ukrajinská národní filharmonie, I Pomeriggi Musicali, Istanbulský symfonický orchestr a většinu symfonických orchestrů v Polsku včetně Varšavské filharmonie.
S Beethovenovým akademickým orchestrem (Krakow) byl pozván na koncert Young-Euro-Classics do Konzerthausu v Berlíně.
Na operním poli se Łukasz Borowicz představil s Polskou národní operou (“Don Giovanni”, “Kouzelná flétna, “Superstition” a „Krakovians and Highlanders” od Karola Kurpinského), s Polskou baltickou operou v Gdaňsku (“Tosca”, “I due Foscari”), s Beethovenovým akademickým orchestrem (koncertní provedení “Candide”). Spolupracoval s polskými operními hvězdami jako např.: Piotr Beczala, Mariusz Kwiecien a Ewa Podles. Je hostujícím dirigentem Polské národní opery i jiných operních domů v rodném Polsku i v zahraničí.
Od roku 2007 zastává post šéfdirigenta Symfonického orchestru polského rozhlasu (PRSO), se kterým již dříve vystoupil na festivalu “Roma nel Cuore” v Římě. V budoucnosti se chystá dirigovat orchestry v Německu.
V září roku 2008 byl Lukasz Borowicz pozván do pražského Rudolfina v rámci týdne připomínajícího 40 let od pražského jara. V Roce 2009 byl pozván na Festival Rossiniho oper do Pesara, s Istanbulským symfonickým orchestrem na festival “Musiques Interdites” v Marseille a mimo jiné i do Mariánkých lázní k tamější filharmonii.
Mezi jeho závazky do budoucna jmenujme alespoň nahrání všech symfonií Andrzeje Panufnika s Konzerthausorchester Berlin, koncerty s Chopinovým festivalovým orchestrem, Symfonickým orchestrem slovenského rozhlasu a spolupráci se Samuelem Ramey. V listopadu roku 2009 vystoupí Lukasz Borowicz se Symfonickým orchestrem polského rozhlasu v Mülheim an der Ruhr, Cologne a Güterslohu.
Italská opera 19. století přinesla nádherné pěvecké příležitosti nejen tenorům,
ale o lahodný belcantový zpěv nebylo obecenstvo ochuzeno ani v případě ostatních
mužských hlasů. Jestliže posluchači vždycky patrně nejvíce freneticky aplaudovali
hrdinným tenorům, basové role zase imponují svým komickým charakterem nebo
naopak vzbuzují děs a obavy svou démoničností nebo jinými negativními lidskými
vlastnostmi. A proto nebudeme daleko od pravdy, že vedle tenorových rolí jsou
to představitelé barytonových postav, jimž se obdivují příznivci operního umění.
Vždyť skladatelé svěřovali barytonové role – tedy střední poloze mužského hlasu -
rozmanité škále operních postav: jak mužům odvážným, aktivním i zlým, tak i vtipným
a ušlechtilým. Dnes tedy máme příležitost se dosyta potěšit krásou barytonu jednoho
z nejproslulejších pěvců současnosti – Mariuse Kwieciena.
Italština zněla v 17. a 18. století z operního jeviště nejenom v Benátkách, Římě,
Neapoli, Miláně, ale také v Paříži, Londýně či Vídni. Připomeňme velká díla Händlova
nebo Mozartova, jež jsou psána pro italské pěvce a na italské texty. Gioacchino Rossini
(1792 – 1868) prodlužuje věhlas italské opery do dalšího století. Byl především mistrem
buffy, avšak uznáván byl i jako tvůrce velkých oper tragických. V době Beethovenově
ovládl všechna evropská hudební divadla, stal se módním, žádaným autorem. Jeho
hudba měla vtip a jiskru, dávala příležitost k virtuóznímu projevu a zároveň k úžasné
kantabilitě. Jeho produktivní léta netrvala dlouho – od první opery v roce 1806
do posledního díla v roce 1829 uplynulo pouhých třiadvacet let, za které stačil napsal
třicet devět oper. Skončil v nejlepších letech své umělecké aktivity a poté už žil ze své
slávy. Lazebník sevillský je nepochybně jedním z nejpopulárnějších titulů operního
jeviště. Vstup do života při římské premiéře v roce 1816 pod původním titulem Almaviva,
anebo Marná opatrnost, nebyl šťastný. Publikum dílo srovnávalo se stejným starším
zpracováním skladatele Paisiella, a teprve když si zvyklo na Rossiniho svěží a moderní
ztvárnění komediálního příběhu, ještě téhož roku v Boloni Lazebník bezpečně zvítězil.
Nápaditou melodikou a svěžími rytmy nadchnou posluchače brilantní předehra
i překrásné orchestrální mezihry, zatímco ve slavné árii se lazebník Figaro prezentuje
jako muž, který dokáže všechno zařídit a jemuž se obdivuje celá Sevilla.
Rossini ani Paisiello nebyli zdaleka jedinými, koho zaujal námět
francouzského dramatika Pierra Beaumarchaise o bystrém lazebníkovi. Text komedie,
která byla výraznou kritikou tehdejší feudální společnosti, dostal už několik desítek
let předtím do rukou zkušený libretista Lorenzo da Ponte a Wolfgang Amadeus
Mozart (1756 – 1791) se námětu ujal s mimořádným zaujetím a tvůrčím mistrovstvím.
Čtyřaktovou operu Figarova svatba vybavil řadou snadno zapamatovatelných melodií
a současně vytvořil epochální dílo, které korunuje celý předcházející vývoj komické
opery. Jednou z nejkrásnější barytonových árií vůbec je árie hraběte Almavivy. Ten
těžce nese, že boj o půvabnou Zuzanku prohrává se sluhou, člověkem nízkého původu
a jedině naděje na pomstu mu působí radost.
Vincenzo Bellini (1801 – 1835) rodák ze sicilské Catanie a žák neapolské
konzervatoře, byl přímým předchůdcem Giuseppe Verdiho. Jeho opery kladou velké
nároky na hlasovou brilanci, na virtuozitu zpěvu i na mimořádný hlasový rozsah.
Autor ovšem pozorně sleduje i psychologické propracování svých postav. Bohužel
slibný talent, který mohl přinést ještě mnohem více úchvatných belcantových
melodií, byl ukončen předčasnou smrtí. Během pobytu v Paříži Bellini zemřel o samotě
v předměstském domku. Při zádušní mši stáli u katafalku na Invalidovně také Cherubini
a Rossini. K Belliniho nejpopulárnější dílům dodnes patří Montekové a Kapuleti (1930),
Náměsíčná (1830), Norma (1831) a Puritáni (1835) Posluchačsky přitažlivá předehra
k opeře Norma uvádí tragický příběh z počátku našeho letopočtu: římský prokonzul
v Gallii Pollione, který je tajně ženat s kněžkou Normou a zplodil s ní dva syny, se
zamiluje do jiné gallské kněžky Adalgisy. Norma se chce pomstít a obžalovat ji ze zrady
svého boha a lidu. Když si uvědomí, že stejný čin spáchala i ona, obviňuje sebe samu
a končí na hranici. Pollione, znovu uchvácen silou Norminy osobnosti, neváhá zemřít
spolu s ní ! V roce Belliniho smrti měla premiéru jeho poslední opera Puritáni, jejíž
děj nás zavede do anglického Plymouthu v období občanské války. Královnu Henriettu
vězní v pevnosti puritán lord Walton, která dává své dceři Elvíře souhlas k sňatku
s royalistou lordem Talbotem, přestože dívku miluje puritánský šlechtic sir Richard
Forth. Talbot pomůže královně k útěku a půjčí jí Elvířiny svatební šaty, ta to chápe jako
zradu a pomátne se na rozumu. Po zprávě, že Stuartovci byli poraženi, dostávají všichni
vězni milost a po shledání s Arturem se Elvíra uzdraví. Z díla, které přes melodickou
krásu poněkud utrpělo nedostatkem dramatických zkušeností libretisty, zazní
barytonová árie sira Fortha.
Ještě jednou se vrátíme k tvorbě Gioacchina Rossiniho, tentokrát k jednoaktové
opeře Signor Bruschino, premiérované v Benátkách v roce 1813. Komický příběh se
záměnou nápadníků se na jevištích objevuje jen málokdy, ale předehra je přitažlivá
svým jiskřivým vtipem a hudební invencí. Nepochybně ji ocení také publikum dnešního
koncertu.
Jedno z klíčových míst mezi skladateli italského belcanta náleží Gaetano
Donizettimu (1787 – 1848). Ani on – podobně jako Bellini – se nedožil vysokého
věku, ale naštěstí již během života se dočkal velkých úspěchů. Brzy po svém vstupu
do hudebního světa si dokázal získat obecenstvo i divadelní podnikatele. Donizettiho
opery se svým dramatickým napětím a maximálními vokálními i technickými nároky
pronikly na jeviště všech divadel Itálie a našly si cestu i do evropských hudebních
metropolí, v nichž působily italské staggiony. Ve svých téměř sedmdesáti operních
pracích Donizetti střídal dějově vážná díla s buffo-operami, v nichž se inspiroval lidovou
tradicí italské commedie dell´arte. Rané opery jsou skutečně typickými komediemi,
zatímco v nejlepší pracích z pozdního období dominují romantické tragédie.
Čtyřaktová Favoritka spatřila světlo světa na pařížském jevišti v prosinci roku 1840.
Novic Fernando opouští klášter, protože chce rytířskými skutky získat přízeň záhadné
Leonory. Ta je milenkou kastilského krále Alfonsa XI. Ve válce proti Maurům Fernando
vítězí a král mu slibuje vyplnit každé přání. Získává Leonořinu ruku, ale po svatbě
se dozvídá o jejím vztahu s Alfonsem. V zoufalství opět obléká mnišskou kutnu. Nic
nepomáhá ani odpuštění a nešťastná Leonora umírá ve Fernandově náručí. Donizetti
přidělil part krále Alfonsa barytonovému oboru.
Druhou část dnešního operního koncertu otevírá náladová úvodní hudba Svítání
na řece Moskvě z opery Chovanština, jejímž autorem je Modest Petrovič Musorgskij
(1839 – 1881). Byl členem proslulé umělecké skupiny Mohutná hrstka, v níž každý
představoval svérázný tvůrčí typ. Musorgskij se zcela vymkl všem uměleckým
zvyklostem, daleko předstihl svou dobu a uplatňoval svůj samorostlý talent. Zabýval
se kompozicí řady oper, které kromě Borise Godunova zůstaly torzem. Rozepsané
partitury i zachovaných náčrtků Chovanštiny s podtitulem Hudební drama o pěti dějstvích se
po skladatelově smrti ujal Nikolaj Rimskij-Korsakov, který velkolepé dílo dokončil a vtiskl mu
konečný tvar.
Pro svou mistrovskou operu Evžen Oněgin zvolil Petr Iljič Čajkovskij (1840 – 1893)
podtitul „Lyrické scény“. Na základě stejnojmenného veršovaného romanu Alexandra Sergejeviče
Puškina, který ho fascinoval od mládí, vytvořil souměřitelné dílo, jehož námět odpovídal autorovu
založení a v němž mohl proto uplatnit celou škálu své obdivuhodné lyrické invence. V příběhu
nenaplněné lásky Oněgina a Taťány Čajkovskij zachytil charakteristickou atmosféru života
na ruském venkově i ve městě a skvěle zobrazil dobovou atmosféru. Evžen Oněgin se stal jedním
z nejúspěšnějších titulů ruské i světové operní literatury. Krásná a jemná dcera statkářky Lariny
se zamiluje do světa znalého Oněgina a během noci mu napíše milostný dopis. Ráno v zahradě
se oba scházejí a Oněgin odmítá lásku Taťány s tím, že pro ni není ten pravý a že na něho musí
zapomenout....
K příslušníkům Mohutné hrstky náležel rovněž Alexandr Porfirjevič Borodin (1833
– 1887), umělec, který neprošel odborným školením a věnoval se hudebnímu umění pouze
na okraji civilního povolání. Byl sice vlastně amatérem, ale svým nevšedním nadáním výrazně
ovlivnil další vývoj ruské hudby. Jeho vlastním pracovním oborem byla lékařská chemie a jako
profesor petrohradské lékařské akademie měl pověst vynikající vědecké kapacity. Kompozici
se věnoval ve volných chvílích – proto je jeho dílo početné skromné. Co však chybí na množství,
je vyváženo kvalitou: Borodin vytvořil operu Kníže Igor jako velký historický obraz ze starých
ruských dějin. Tato jediná opera, na níž pracoval osmnáct let a ještě ji zanechal nedokončenou,
není ojedinělým Borodinovým dílem, v němž se ruský živel stýká s východní exotikou. Symfonický
obraz Ve stepích střední Asie je vytvořen na témže setkávání dvou různých světů – představuje
karavanu ruských kupců, kteří vezou své zboží do dalekých východních krajů.
Ruský skladatel Sergej Rachmaninov (1873 – 1943) je hudební veřejnosti znám jako skvělý
klavírní virtuos a autor obdivuhodně vybroušených a efektních klavírních děl. Čtyři klavírní
koncerty jej proslavily nejvíce, tím spíše, že sám byl jejich vynikajícím interpretem. Méně už
je v povědomí veřejnosti jako skladatel tří symfonií, řady klavírních preludií, etud a písňových
cyklů. Ovšem v raném tvůrčím období zkomponoval Rachmaninov také tři opery. Opera Aleko,
z níž zazní Cavatina, je prací dvacetiletého mladíka, který s ní zvítězil ve studentské soutěži. Při
jejím uvedení ji vlídně přijal i Čajkovskij. Na rozdíl od dramatických scén, jsou to zejména lyrické
pasáže, v nichž nacházíme působivé hudební momenty. V programové části zaměřené na ruskou
hudbu se vrátíme k tvorbě Petra Iljiče Čajkovského. Slavná polonéza otevírá 3. jednání opery.
Ocitáme se na plese, kde se po šesti letech Oněgin znovu setkává s Taťánou. Z prosté venkovské
dívky je dnes krásná, vznešená dáma, manželka knížete Gremina.
Náš operní koncert orámuje a uzavře opět italská hudba, a to nikdo menší než jedinečný
mistr hudebně dramatického umění Giuseppe Verdi (1813 - 1901) V opeře Don Carlos podle
dramatu Friedricha Schillera vytvořil skladatel dílo se silným politickým nábojem, zachycující
odboj flanderského lidu proti Španělům někdy kolem roku 1560. Podstatnou součástí děje je
ovšem příběh nenaplněné lásky infanta Carlose ke královně Alžbětě, jeho nevlastní matce
a zároveň všemocnost španělské inkvizice. Ušlechtilý Rodrigo, markýz Posa navštěvuje Dona
Carlose ve vězeňské cele a chce jej zachránit před smrtí. Vzal všechnu vinu na sebe, dokázal,
že jen on sám je vůdcem flanderského odboje. Vtom do vežení vpadnou královi muži a Rodriga
zastřelí. Než zemře, stačí Carlosovi sdělit, že zítra na něho v klášteře sv. Justa bude čekat
královna.